Rozvod z hlediska sociálního
Rozvod, jak ho popisuje Wikipedie, představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů, ale celé společnosti.
Rozvod je možné definovat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statusu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod. Důsledkem rozpadu manželství jsou tzv. neúplné rodiny, které se při rostoucím počtu stávají závažným sociálním problémem.
Některé náboženské společnosti a církve rozvod neuznávají (římskokatolická církev, umožňuje jen tzv. církevní rozvod nebo rozluku), jiné jej připouští jen za výjimečných okolností (pravoslaví), další se k nim staví velmi benevolentně. Někdy nejsou možnosti k rozvodu rovné – některé větve islámu umožňují muslimovi rozvést se formou SMS oznamující manželce, že je konec, zatímco pro ženy je rozvod prakticky nedostupný.
Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem rozsáhlé a oboustranně zničující soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného.
Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte po rozvodu manželů.
Příčiny rozvodu:
Ve Spojeném království mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku. Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.
Následky rozvodu:
Děti a dospívající rozvedených či odloučených rodičů dosahují horší výsledky ve škole. Děti rozvedených mají také nižší úroveň oxytocinu, takzvaného hormonu lásky.
Rozvod a judaismus
V rámci judaismu je rozvod možný. O možnosti rozvodu se zmiňuje již Tóra, podle níž směl rozvod iniciovat muž, který shledal na své ženě „něco odporného“. Raši k onomu důvodu pro rozvod řadí to, když se žena chová nemravně a muž nemá svědky, kteří by potvrdili jeho výpověď před soudem. V případě, že muž propouští svou manželku, je povinen za přítomnosti dvou svědků sepsat nebo nechat sepsat a předat jí get (hebrejsky גֵּט) neboli rozvodovou listinu. Žena, které je předána rozvodová listina, je volná pro vstup do manželství s jiným mužem s výjimkou blízkých příbuzných bývalého manžela. Podrobnosti rozvodové procedury jsou rozepsány v Talmudu v traktátu Gitin.
Do roku 1000 n.l. se muž mohl rozvést se svou ženou i bez jejího souhlasu. Mezi Aškenazim však byla tato praxe zrušena na synodě, kterou svolal do Mohuče význačný rabín Geršom ben Jehuda. Souhlas manželky nebyl vyžadován pouze v případech, kdy žena odpadla od židovské víry, veřejně se nevhodně chovala nebo onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou.
Podle Tóry si muž, který propustil svou manželku a ta se stala ženou jiného muže, nemůže již nikdy svou původní manželku vzít znovu. Tóra také stanovila výjimky, kdy manžel svou ženu nesměl nikdy propustit. Ve starověku bylo běžnou praxí, že se všichni židovští vojáci „před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými. Takto rozvedenou a tedy volnou ženou byla například Batšeba.
Rozvod a křesťanství
Ježíš učil (Nový Zákon), že Boží vůlí je mít jen jednoho partnera za celý život. Sám cituje v Mt 19, 5 starozákonní místo Gn 2, 24, že muž a žena budou jedním tělem a že muž nemá propustit svoji manželku. Pokud se rozvedou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové manželství dokud partner žije, protože tehdy manželská smlouva ještě před Bohem platí. Když jeden z partnerů přesto do nového manželství vstoupí (ještě během života manžela nebo manželky), dopouští se cizoložství. Před Bohem rozvod neexistuje. Manželství platí tak dlouho, dokud manželé žijí.
Křest’anská civilizace tedy v zásadě akceptuje princip monogamního trvalého soužití partnerů, na který navazuje obraz tradiční rodiny s patriarchální strukturou a dělbou rolí a s ekonomickou závislostí ženy na muži. Instituce rozvodu se staví proti této tradici. Růst morální tolerance v této oblasti je spojen se sekularizací a s finanční nezávislostí ženy.
Většina evangelických denominací rozvod připouští, i když jen jako krajní řešení.V ČR je to zejména Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, kde jsou běžné i rozvody farářů.
Rozvod v římskokatolické církvi
Římskokatolická církev považuje manželství za svátost doživotně (resp. do smrti jednoho z manželů) zavazující a nezrušitelnou („co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“; „dokud nás smrt nerozdělí“). Kanonické právo římskokatolické církve neuznává proto rozvod v běžném smyslu, jak existuje např. v českém právu. Pokud používá slovo rozvod, jde o „odluku manželů“, což je de facto rozhodnutí příslušných církevních orgánů akceptující, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život, a přijímající a do jisté míry morálně ospravedlňující situaci, kdy sezdaní dále neplní vzájemné manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku.
Katolík, který se státně rozvedl, má za života svého partnera v podstatě jedinou možnost, jak uzavřít nový církevní sňatek – může požádat o tzv. „zneplatnění manželství“, přesněji o „přezkoumání platnosti uzavřeného manželství“. Pokud církevní soud dospěje k závěru, že uzavření manželství nesplňovalo všechny náležitosti kanonického práva, může je prohlásit za neplatné. To ovšem neznamená rozvod či zrušení manželství, ale konstatování, že toto manželství bylo fiktivní, tedy nikdy neexistovalo. Takové soudní rozhodnutí zpětně neruší legitimitu dětí z tohoto svazku, neboť byly zplozeny „v dobré víře“.