Rvačky našich miláčků aneb metody zvládání vzájemné rivality
Mám kamarádku, která má dvojčata a jedno šikanuje druhé. Další moje kamarádka má dva syny, kteří se neustále rvou. A jiná moje kamarádka má syna a dceru a ti se také pořád hádají a o něco perou. Moje dcera si neustále stěžuje na její starší sestru.
Do poradny přichází děti, které řeší své vztahy s kamarády nebo jejich sourozenci, ale i zoufalí rodiče, kterým vztahy jejich dětí už přerůstají přes hlavu.
Tento článek tedy vznikl proto, abyste si svépomocí zajistili klid v rodině.
Je přirozené, že když dva lidé jsou v tak úzkém kontaktu, denně spolu tráví svůj volný čas, sdílí prostor nebo věci, i když mnohdy nechtějí, k tomu se musí dělit o pozornost a přízeň rodičů, a nebo trpět srovnávání s tím lepší nebo horším sourozence, tak pak vznikají třecí plochy, strkanice a hádky, bitvy, boje a války.
Ti rodiče, kteří díky Bohu, řešit žádné spory nemusí a mají děti, které spolu báječně vycházejí, jsou buďto mistry komunikace, znají triky respektující výchovy a nebo lžou 🙂
Uvedeme si stručně pár pravidel a komunikačních dovedností, které jednak zvýší kvalifikaci vás, jako rodiče, a jednak zajistí lepší vztahy mezi sourozenci:-)
Milý rodiči,
hádají se Tvoje děti? Řvou na sebe? Věčně se perou?
Nejprve uvolni emoce a stres, který se v Tobě nahromadil. Uvolni to jakkoliv. Tluč do polštáře. Křič pod širým nebem. Dělej, co Tě baví. Dej si sprchu. Dýchej, uvolni své tělo a řekni si No a co? O nic nejde!
…a předejdi tím katastrofě…
Pokud trváte na dobrých vztazích mezi dětmi, přinese to špatné vztahy. Pokud povolíme špatné vztahy mezi dětmi, vede to ke vztahům dobrým.
Čím větší tlak, tím větší odpor (protitlak)
Postoj Já jsem ok, ale ty ne! Změň se! Je obr tlak a dítě se stává takovým, jak o něm smýšlíte…
Četla jsem kdysi krásný příběh o želvě a štírovi.
Štír prosil želvu: ”Prosím, převez mne přes řeku na druhý břeh.” A želva na to odpoví: “Ne, ty mě štípneš.” Štír se dušuje: ”Neštípnu, vždyť bychom se utopili.” Želva tedy vzala štíra na krunýř, aby ho převezla na druhou stranu řeky. Štír vydržel klidně sedět po celou dobu plavby, ale u břehu mu to nedalo a štípl želvu. Želva se rozhořčila a pobouřeně mu na to řekla: “Mou podstatou je pomáhat každému, právě proto jsem tě převezla. Jak jsi mne mohl štípnout? To je od tebe zlé! “Má milá” odpověděl na to štír, “jednoduše máme různé podstaty. Ty jsi tu od toho, abys pomáhala, já abych štípal. Ale ty svou podstatu pokládáš za cnost a mou za zlo.”
Co z toho plyne? Asi tušíte… Každý jsme nějaký a nelze druhého změnit k obrazu svému, protože proto nemusí mít dispozice. A také z toho možná plyne, že má větší smysl se zaobírat vlastním chováním, než chováním dětí. Váš příklad táhne víc, než násilné pokusy o změnu povahy dítěte.
To jen pro uklidnění, že na některé děti prostě nefungují žádné metody… Jistojistě ale má smysl se pokoušet o změnu svých postojů. Uvedeme si pár možností, pár triků, se kterými můžete pracovat.
Co s tím, když si dítě přijde stěžovat na svého sourozence, přijde ho pomlouvat?
Přesměrujte svou pozornost z pomlouvaného objektu na toho, kdo si váš zájem přeje ze všeho nejvíce – na stěžovatele.
Znamená to, že nesklouzneme k tomu, abychom vynadali možnému usurpátorovi, ale zaměřili se na pocity toho, kdo si přišel říci o pomoc. Můžeme využít techniku popisu: “Vidím, že jsi na svého bratra naštvaný” a techniku vcítění se: “Asi bys byl nejraději, kdyby se tvůj bratr choval jako džentlmen a nenadával ti nebo si nehrál s tvými hračkami.” Můžete dítěti splnit jeho přání v myšlenkách: “Kdyby to šlo, měl bys svůj vlastní pokoj, kde by ses mohl zamykat a svého brášku tam nepouštět.”
Klidně zkuste techniku zvýšení sebevědomí: “Věřím, že máš dost odvahy/síly/soucitu, abys svému bráškovi řekl, že tohle se ti nelíbí, takhle to nechci a řekl dost důrazně “STOP! Tohle si nepřeji.”
Nebo přesměrujte hovor na pozitivní vlnu: “A můžeš mi říct, co se ti na své sestře líbí?”
Znáte to, když přijde dítě s tím , že řekne: „Mami, ona je hrozná, bere mi věci.“ (ona je strašná = já jsem lepší)?
A co na to odpoví vědomý rodič? …Malá nápověda: „Asi bys chtěla, aby ti tvé věci nikdo nebral. Je super, že ty tvoje věci nikdy nebereš bez dovolení.“ (V tomhle jsi ok. Pozor na ironii nebo výčitku!)
Vložte pocity do slov. Co to pro Vás znamená? Připustit, že dítě je prostě naštvané, a že ho chování sourozence rozzuřilo. Je možné podat to třeba takto: “Musíš být strašně naštvaný, když ti ségra neustále bere věci a čmárá ti po nich. V takovýhle situacích chápu, že je těžké se ovládnout.” nebo pro změnu: ”To, co ti řekla, tě muselo pěkně naštvat, že ano?”
Někdy se stačí jen zeptat : “Chtěl bys mi o tom povědět víc?”
Vyjádřete slovy, co si dítě přeje.
Když trávíte spoustu času péčí o malé miminko, může starší sourozenec zažárlit. Zkuste říci: “Nelíbí se ti, že trávím s tvým mladším bráškou tolik času, viď? Vidím/cítím/slyším, že bys byla nejraději, kdyby tvůj mladší bráška tady vůbec nebyl a tys byla s námi sama…”
Stížnosti typu : “Vždycky řve, když potřebuji klid” můžete zkusit uklidnit tímto způsobem: “To dokáže naštvat. Bylo by lepší, kdyby se tě před tím zeptal, jestli může řvát…”
Na obvyklou stížnost typu: “Bere mi věci” lze použít výše zmíněnou techniku splněného snu: “Asi by sis přál, aby se tě nejdříve zeptal…”
Podpořte jejich kreativní vyjádření. Ukaž mi.
Pro inspiraci si uvedeme několik vět 🙂
Je velmi vhodné, aby dítě dostalo zpětnou vazbu v momentě, kdy se opravdu pokusí vyjádřit své emoce vámi navrhovaným způsobem. Můžete jen říci: „Jsem ráda, že jsi mi to ukázala. Kdykoliv budeš mít zase zlost, přijď a poděl se se mnou o to.“ Dáváte tím najevo svou podporu a to je nedocenitelné!
Ukažte mu lepší možnost, jak vybít vztek.
Dnes jste do rukou dostali základních 5 tipů na zvládání potyček vašich miláčků. Pochopitelně je toho mnohem víc, co funguje na zvládání sourozenecké rivality. Ale o tom zase příště…
Pokud Vás toto téma zaujalo, můžete se už nyní těšit na pokračování a článek, který vyjde příští týden – Když spolu děti válčí 🙂
Pokud nevíte jak dál a nic z výše uvedeného na vaše děti nefunguje, pak stojí za to zvážit terapii. Ve většině případů stačí 1 terapie pro každého ze sourozenců, která uvolní emocionální napětí na dost dlouhou dobu a vztahy se vyladí.
Přeji hezký den.
Jana
Usměvavé rodičovství?
Jde to vůbec? Jde to, když jste třeba single táta a máte miliardu povinností, plateb a vlastní koníčky? Nebo na 120% vytížená maminka, jejíž muž je víc než doma, v zaměstnání?
Jak vyřešit spory dětí? Jak vyhladit nesoulad mezi dětmi? Jak vyslyšet a pochopit každého ze 4 dětí?
Nadlidský úkol pro nejednoho z nás! 5 bodů, které se chystám zmínit by mohly zafungovat alespoň tak, že zkusíte něco nového a možná se setkáte s úsměvem dítěte, a to zase rozesměje vás 🙂
Kamarádka Míša se mi zmínila o tom, jak se snaží každé ráno probudit děti s úsměvem. Věta: “Vstávej miláčku, dnes je krásný den.” prý dělá zázraky. Je k tomu zapotřebí, se jen přemluvit uvnitř své hlavy, že to dnes zkusím.
Sama chodím spát dost pozdě, takže ranní vstávání jsou učiněná muka. Ale vždy, když si vzpomenu na Míšu a její sluníčkový den, který začíná v 6:00, musím se sama pousmát. V hlavě mi zní: “Ano, dnes to dám!” A víte co? Ono to fakt funguje. Najednou je všechno příjemnější.
Děti vnímají naší náladu. A podle ní se ladí. Když se popereme s vlastními myšlenkami a naladíme se na pohodu, pak je vysoká pravděpodobnost, že ráno vás všech bude příjemnější.
Ještě větší radost nastane, když probudíte každého zvlášť. Nebo, když to připomenete každému zvlášť. Není nad pocit osobní důležitosti a výjimečnosti 🙂
Rada č. 1: Vylaďte se na krásný den miláčci.
Popírání pocitů – Bože, jak často tvrdíme dítěti pravý opak toho, co děti cítí. Když dítě řekne: “Nesnáším čtení, je to moc dlouhé.” zpravidla zareagujeme buďto pozitivně: “Ale jsi přece dobrý čtenář! Zas tak dlouhé to není!” nebo negativně z pozice autority: “Nekecej a čti!” Obojí nevede k valným výsledkům. Spíš prohloubíme nechuť ke čtení.
Takže co s tím? Zkuste pocity dítěte popsat. Třeba takto: “Mám pocit, že se Ti něco na tom příběhu nelíbí”…dítě se může rozpovídat. Zkuste následovat jeho tendence, např. změnit knihu…
Rada č. 2 Místo popírání pocitů, zkuste pocity popsat.
Kritiky a dobře míněné rady – tendence našich rodičů. Možná né těch vašich, ale jako bych slyšela moje rodiče 🙂 Udělala jsem chybu a ještě jsem se dozvěděla, že to tedy všichni ví, a že to snad není normální! Snažila jsem se, udělala chybu a nikdo neviděl mojí snahu, jen ty chyby.
Jaká to byla bezmoc, zoufalost a smutek, si už nepamatuji, ale jakou práci mi teď dává změnit u sebe ty plně zautomatizované fráze mých rodičů, to vím velmi dobře! 🙂
V momentě, kdy jsem nevyspalá nevyladěná nebo nepozorná, mi hned naskakuje to, co jsem tak často slýchávala. Vědomý rodič potřebuje spát 🙂
Co na místo rady nebo kritiky? Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem Ou, Hmmm, Uf!
Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu:
Dítě: “Ztratila jsem knížku!”
Rodič nevědomý řekne asi toto: “To si nemůžeš dát pozor?! Už zase? Jdi a hledej!”
A jak zareagujete vy? No přece: “Ajaj. Tak co s tím?”
Dáte dítěti prostor k nápravě situace, nevezmete mu pocit sebeúcty a ono nebude mít doživotní pocit, že je samo jediné, které chybuje a všichni ostatní jsou lepší, případně z něj neuděláte nepříjemného kritika.
Rada č. 3. Místo kritiky a rady Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem
Vysvětlování a zdůvodňování
“Musíš udělat to a to, protože prostě musíš! Všichni něco musíme! Je to tvoje povinnost!” Plytkost střídá despotismus a naopak. Cítíte to?
Jako příklad si můžeme uvést rozhovor dítěte s rodičem.
Rodič: ”Honem, vezmi si věci, ať můžeš/me jít na trénink!“
Dítě: “Už jsem!”
Rodič: “Ne! Nejsi, jen tady sedíš! Zase přijdeme pozdě. Jako vždycky!”
Znáte to? A přitom by stačilo, jen se na moment zastavit. Na malý okamžik si představit, že sami nemáte asi rádi, když se s vámi jedná takhle…
A co na místo toho? Dejte dítěti v představě to, co nemůže dostat v realitě.
Jak by tedy mohla vypadat odpověď? Co říkáte tomuhle? “ To vypadá, že se ti na trénink vůbec nechce a nejraději bys zůstala doma.”
Lepší, že? 🙂
Přiznávám, že občas použiji strategii, kdy souhlasím s tím, aby dítě na trénink nešlo, ale musí se samo omluvit. Tzn. Já jej doprovodím na místo a dítě se jen samo omluví, poté můžeme společně odejít… A protože to už není tak snadné, většinou si to dítě rozmyslí a na trénink raději jde.
Rada č. 4: Umožněte dítěti v představě to, co nemůže mít v realitě.
Nepřijatelné chování dětí a následná ignorace jejich pocitů
Děti v akci, která je nám nepříjemná? Rvačky, boje, nadávky? Zakročit s ještě větším řevem, než vydávají samotné děti může spoustu lidem připadat normální. Stejně tak jako to neřešit. Obojí Ignorovat ale pocity dítěte, znamená ignorovat dítě. Znamená to nezájem o jeho svět, o jeho prožívání. Znamená to malou katastrofu ve vývoji vašich miláčků. Uvedeme si opět případ, kdy se dvě děti se o něco rvou…
Jak zareaguje autoritativní rodič?? Asi takto: “Okamžitě toho nech! Nech jí a vrať jí to! (Řev)
A jak zareagujete vy, jako vědomý rodič? Ano! Správně tušíte – popíšete pocity dítěte a bude vysvětlovat. Co říkáte této reakci?
“Tome, vidím, jak moc chceš ty pastelky zpátky. (bitka o pastelky)
Doplníme o vysvětlení dle vašeho uvážení:
→ je výhodné se rozdělit o své věci, protože až ty budeš potřebovat, tak se také rozdělí a to, co bude mít.
→ teď je řada na Adélce, až bude tolik hodin, tak se prostřídáte… (ukázet na hodinách čas, který je určený pro jedno a poté pro druhé dítě)
→ v pravidlech máme – chováme se k sobě slušně! Jestli něco chceš, slušně o to požádej! (pokud máte pravidla)
O pravidlech budeme brzy psát, zjednodušují totiž život 🙂
Rada č. 5: Místo ignorace pocitů akceptujte jejich pocity a přitom zamezte nepřijatelnému chování.
Pokud si nevíte rady, co s vašimi miláčky. Pokud jejich boje nekončí, nebo pokud mají jakékoliv bolesti a jste z toho už vyčerpaní. Pokud chcete něco změnit, ale nevíte jak, obraťte se na naší poradnu.
Ráda Vám pomohu online, telefonicky i osobně.
Pro rychlý přístup ke službám týkající se dětí, klikněte na tento odkaz: http://poradna-ricany.cz/deti/