Usměvavé rodičovství? 

 Jde to vůbec? Jde to, když jste třeba single táta a máte miliardu povinností, plateb a vlastní koníčky? Nebo na 120% vytížená maminka, jejíž muž je víc než doma, v zaměstnání? 

 Jak vyřešit spory dětí? Jak vyhladit nesoulad mezi dětmi? Jak vyslyšet a pochopit každého ze 4 dětí? 

Nadlidský úkol pro nejednoho z nás! 5 bodů, které se chystám zmínit by mohly zafungovat alespoň tak, že zkusíte něco nového a možná se setkáte s úsměvem dítěte, a to zase rozesměje vás 🙂

1.

Kamarádka Míša se mi zmínila o tom, jak se snaží každé ráno probudit děti s úsměvem. Věta: “Vstávej miláčku, dnes je krásný den.” prý dělá zázraky. Je k tomu zapotřebí, se jen přemluvit uvnitř své hlavy, že to dnes zkusím. 

Sama chodím spát dost pozdě, takže ranní vstávání jsou učiněná muka. Ale vždy, když si vzpomenu na Míšu a její sluníčkový den, který začíná v 6:00,  musím se sama pousmát. V hlavě mi zní: “Ano, dnes to dám!” A víte co? Ono to fakt funguje. Najednou je všechno příjemnější.

Děti vnímají naší náladu. A podle ní se ladí. Když se popereme s vlastními myšlenkami a naladíme se na pohodu, pak je vysoká pravděpodobnost, že ráno vás všech bude příjemnější. 

Ještě větší radost nastane, když probudíte každého zvlášť. Nebo, když to připomenete každému zvlášť. Není nad pocit osobní důležitosti a výjimečnosti 🙂

 Rada č. 1: Vylaďte se na krásný den miláčci.

2.

Popírání pocitů – Bože, jak často tvrdíme dítěti pravý opak toho, co děti cítí.  Když dítě řekne: “Nesnáším čtení, je to moc dlouhé.” zpravidla zareagujeme buďto pozitivně: “Ale jsi přece dobrý čtenář! Zas tak dlouhé to není!” nebo negativně z pozice autority: “Nekecej a čti!” Obojí nevede k valným výsledkům. Spíš prohloubíme nechuť ke čtení. 

Takže co s tím? Zkuste pocity dítěte popsat. Třeba takto: “Mám pocit, že se Ti něco na tom příběhu nelíbí”…dítě se může rozpovídat. Zkuste následovat jeho tendence, např. změnit knihu…

 Rada č. 2 Místo popírání pocitů, zkuste pocity popsat.

3.

Kritiky a dobře míněné rady – tendence našich rodičů. Možná né těch vašich, ale jako bych slyšela moje rodiče 🙂 Udělala jsem chybu a ještě jsem se dozvěděla, že to tedy všichni ví, a že to snad není normální! Snažila jsem se, udělala chybu a nikdo neviděl mojí snahu, jen ty chyby. 

Jaká to byla bezmoc, zoufalost a smutek, si už nepamatuji, ale jakou práci mi teď dává změnit u sebe ty plně zautomatizované fráze mých rodičů, to vím velmi dobře! 🙂 

V momentě, kdy jsem nevyspalá nevyladěná nebo nepozorná,  mi hned naskakuje to, co jsem tak často slýchávala. Vědomý rodič potřebuje spát 🙂

Co na místo rady nebo kritiky?  Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem Ou, Hmmm, Uf!

 Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu:

Dítě: “Ztratila jsem knížku!” 

Rodič nevědomý řekne asi toto: “To si nemůžeš dát pozor?! Už zase? Jdi a hledej!”

A jak zareagujete vy? No přece: “Ajaj. Tak co s tím?” 

Dáte dítěti prostor k nápravě situace, nevezmete mu pocit sebeúcty a ono nebude mít doživotní pocit, že je samo jediné, které chybuje a všichni ostatní jsou lepší, případně z něj neuděláte nepříjemného kritika. 

 Rada č. 3. Místo kritiky a rady Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem

4.

Vysvětlování a zdůvodňování 

“Musíš udělat to a to, protože prostě musíš! Všichni něco musíme! Je to tvoje povinnost!” Plytkost střídá despotismus a naopak. Cítíte to? 

Jako příklad si můžeme uvést rozhovor dítěte s rodičem.

Rodič: ”Honem, vezmi si věci, ať můžeš/me jít na trénink!“

Dítě: “Už jsem!”

Rodič: “Ne! Nejsi, jen tady sedíš! Zase přijdeme pozdě. Jako vždycky!”

Znáte to? A přitom by stačilo, jen se na moment zastavit. Na malý okamžik si představit, že sami nemáte asi rádi, když se s vámi jedná takhle…

A co na místo toho? Dejte dítěti v představě to, co nemůže dostat v realitě. 

Jak by tedy mohla vypadat odpověď? Co říkáte tomuhle? “ To vypadá, že se ti na trénink vůbec nechce a nejraději bys zůstala doma.” 

Lepší, že? 🙂

Přiznávám, že občas použiji strategii, kdy souhlasím s tím, aby dítě na trénink nešlo, ale musí se samo omluvit. Tzn. Já jej doprovodím na místo a dítě se jen samo omluví, poté můžeme společně odejít… A protože to už není tak snadné, většinou si to dítě rozmyslí a na trénink raději jde.

 Rada č. 4: Umožněte dítěti v představě to, co nemůže mít v realitě.

5.

Nepřijatelné chování dětí a následná ignorace jejich pocitů

Děti v akci, která je nám nepříjemná? Rvačky, boje, nadávky? Zakročit s ještě větším řevem, než vydávají samotné děti může spoustu lidem připadat normální. Stejně tak jako to neřešit. Obojí Ignorovat ale pocity dítěte, znamená ignorovat dítě. Znamená to nezájem o jeho svět, o jeho prožívání. Znamená to malou katastrofu ve vývoji vašich miláčků. Uvedeme si opět případ, kdy se dvě děti se o něco rvou…

Jak zareaguje autoritativní rodič?? Asi takto: “Okamžitě toho nech! Nech jí a vrať jí to! (Řev)

A jak zareagujete vy, jako vědomý rodič? Ano! Správně tušíte – popíšete pocity dítěte a bude vysvětlovat. Co říkáte této reakci? 

“Tome, vidím, jak moc chceš ty pastelky zpátky. (bitka o pastelky)

Doplníme o vysvětlení dle vašeho uvážení:

→ je výhodné se rozdělit o své věci, protože až ty budeš potřebovat, tak se také rozdělí a to, co bude mít.

→ teď je řada na Adélce, až bude tolik hodin, tak se prostřídáte…  (ukázet na hodinách čas, který je určený pro jedno a poté pro druhé dítě)

→ v pravidlech máme – chováme se k sobě slušně! Jestli něco chceš,                                            slušně o to požádej! (pokud máte pravidla)

O pravidlech budeme brzy psát, zjednodušují totiž život 🙂

Rada č. 5: Místo ignorace pocitů akceptujte jejich pocity a přitom zamezte nepřijatelnému chování.

Pokud si nevíte rady, co s vašimi miláčky. Pokud jejich boje nekončí, nebo pokud mají jakékoliv bolesti a jste z toho už vyčerpaní. Pokud chcete něco změnit, ale nevíte jak, obraťte se na naší poradnu. 

Ráda Vám pomohu online, telefonicky i osobně.

Pro rychlý přístup ke službám týkající se dětí, klikněte na tento odkaz: https://poradna-ricany.cz/deti/