Rvačky našich miláčků aneb metody zvládání vzájemné rivality
Mám kamarádku, která má dvojčata a jedno šikanuje druhé. Další moje kamarádka má dva syny, kteří se neustále rvou. A jiná moje kamarádka má syna a dceru a ti se také pořád hádají a o něco perou. Moje dcera si neustále stěžuje na její starší sestru.
Do poradny přichází děti, které řeší své vztahy s kamarády nebo jejich sourozenci, ale i zoufalí rodiče, kterým vztahy jejich dětí už přerůstají přes hlavu.
Tento článek tedy vznikl proto, abyste si svépomocí zajistili klid v rodině.
Je přirozené, že když dva lidé jsou v tak úzkém kontaktu, denně spolu tráví svůj volný čas, sdílí prostor nebo věci, i když mnohdy nechtějí, k tomu se musí dělit o pozornost a přízeň rodičů, a nebo trpět srovnávání s tím lepší nebo horším sourozence, tak pak vznikají třecí plochy, strkanice a hádky, bitvy, boje a války.
Ti rodiče, kteří díky Bohu, řešit žádné spory nemusí a mají děti, které spolu báječně vycházejí, jsou buďto mistry komunikace, znají triky respektující výchovy a nebo lžou 🙂
Uvedeme si stručně pár pravidel a komunikačních dovedností, které jednak zvýší kvalifikaci vás, jako rodiče, a jednak zajistí lepší vztahy mezi sourozenci:-)
Milý rodiči,
hádají se Tvoje děti? Řvou na sebe? Věčně se perou?
Nejprve uvolni emoce a stres, který se v Tobě nahromadil. Uvolni to jakkoliv. Tluč do polštáře. Křič pod širým nebem. Dělej, co Tě baví. Dej si sprchu. Dýchej, uvolni své tělo a řekni si No a co? O nic nejde!
…a předejdi tím katastrofě…
Pokud trváte na dobrých vztazích mezi dětmi, přinese to špatné vztahy. Pokud povolíme špatné vztahy mezi dětmi, vede to ke vztahům dobrým.
Čím větší tlak, tím větší odpor (protitlak)
Postoj Já jsem ok, ale ty ne! Změň se! Je obr tlak a dítě se stává takovým, jak o něm smýšlíte…
Četla jsem kdysi krásný příběh o želvě a štírovi.
Štír prosil želvu: ”Prosím, převez mne přes řeku na druhý břeh.” A želva na to odpoví: “Ne, ty mě štípneš.” Štír se dušuje: ”Neštípnu, vždyť bychom se utopili.” Želva tedy vzala štíra na krunýř, aby ho převezla na druhou stranu řeky. Štír vydržel klidně sedět po celou dobu plavby, ale u břehu mu to nedalo a štípl želvu. Želva se rozhořčila a pobouřeně mu na to řekla: “Mou podstatou je pomáhat každému, právě proto jsem tě převezla. Jak jsi mne mohl štípnout? To je od tebe zlé! “Má milá” odpověděl na to štír, “jednoduše máme různé podstaty. Ty jsi tu od toho, abys pomáhala, já abych štípal. Ale ty svou podstatu pokládáš za cnost a mou za zlo.”
Co z toho plyne? Asi tušíte… Každý jsme nějaký a nelze druhého změnit k obrazu svému, protože proto nemusí mít dispozice. A také z toho možná plyne, že má větší smysl se zaobírat vlastním chováním, než chováním dětí. Váš příklad táhne víc, než násilné pokusy o změnu povahy dítěte.
To jen pro uklidnění, že na některé děti prostě nefungují žádné metody… Jistojistě ale má smysl se pokoušet o změnu svých postojů. Uvedeme si pár možností, pár triků, se kterými můžete pracovat.
Co s tím, když si dítě přijde stěžovat na svého sourozence, přijde ho pomlouvat?
Přesměrujte svou pozornost z pomlouvaného objektu na toho, kdo si váš zájem přeje ze všeho nejvíce – na stěžovatele.
Znamená to, že nesklouzneme k tomu, abychom vynadali možnému usurpátorovi, ale zaměřili se na pocity toho, kdo si přišel říci o pomoc. Můžeme využít techniku popisu: “Vidím, že jsi na svého bratra naštvaný” a techniku vcítění se: “Asi bys byl nejraději, kdyby se tvůj bratr choval jako džentlmen a nenadával ti nebo si nehrál s tvými hračkami.” Můžete dítěti splnit jeho přání v myšlenkách: “Kdyby to šlo, měl bys svůj vlastní pokoj, kde by ses mohl zamykat a svého brášku tam nepouštět.”
Klidně zkuste techniku zvýšení sebevědomí: “Věřím, že máš dost odvahy/síly/soucitu, abys svému bráškovi řekl, že tohle se ti nelíbí, takhle to nechci a řekl dost důrazně “STOP! Tohle si nepřeji.”
Nebo přesměrujte hovor na pozitivní vlnu: “A můžeš mi říct, co se ti na své sestře líbí?”
Znáte to, když přijde dítě s tím , že řekne: „Mami, ona je hrozná, bere mi věci.“ (ona je strašná = já jsem lepší)?
A co na to odpoví vědomý rodič? …Malá nápověda: „Asi bys chtěla, aby ti tvé věci nikdo nebral. Je super, že ty tvoje věci nikdy nebereš bez dovolení.“ (V tomhle jsi ok. Pozor na ironii nebo výčitku!)
Vložte pocity do slov. Co to pro Vás znamená? Připustit, že dítě je prostě naštvané, a že ho chování sourozence rozzuřilo. Je možné podat to třeba takto: “Musíš být strašně naštvaný, když ti ségra neustále bere věci a čmárá ti po nich. V takovýhle situacích chápu, že je těžké se ovládnout.” nebo pro změnu: ”To, co ti řekla, tě muselo pěkně naštvat, že ano?”
Někdy se stačí jen zeptat : “Chtěl bys mi o tom povědět víc?”
Vyjádřete slovy, co si dítě přeje.
Když trávíte spoustu času péčí o malé miminko, může starší sourozenec zažárlit. Zkuste říci: “Nelíbí se ti, že trávím s tvým mladším bráškou tolik času, viď? Vidím/cítím/slyším, že bys byla nejraději, kdyby tvůj mladší bráška tady vůbec nebyl a tys byla s námi sama…”
Stížnosti typu : “Vždycky řve, když potřebuji klid” můžete zkusit uklidnit tímto způsobem: “To dokáže naštvat. Bylo by lepší, kdyby se tě před tím zeptal, jestli může řvát…”
Na obvyklou stížnost typu: “Bere mi věci” lze použít výše zmíněnou techniku splněného snu: “Asi by sis přál, aby se tě nejdříve zeptal…”
Podpořte jejich kreativní vyjádření. Ukaž mi.
Pro inspiraci si uvedeme několik vět 🙂
Je velmi vhodné, aby dítě dostalo zpětnou vazbu v momentě, kdy se opravdu pokusí vyjádřit své emoce vámi navrhovaným způsobem. Můžete jen říci: „Jsem ráda, že jsi mi to ukázala. Kdykoliv budeš mít zase zlost, přijď a poděl se se mnou o to.“ Dáváte tím najevo svou podporu a to je nedocenitelné!
Ukažte mu lepší možnost, jak vybít vztek.
Dnes jste do rukou dostali základních 5 tipů na zvládání potyček vašich miláčků. Pochopitelně je toho mnohem víc, co funguje na zvládání sourozenecké rivality. Ale o tom zase příště…
Pokud Vás toto téma zaujalo, můžete se už nyní těšit na pokračování a článek, který vyjde příští týden – Když spolu děti válčí 🙂
Pokud nevíte jak dál a nic z výše uvedeného na vaše děti nefunguje, pak stojí za to zvážit terapii. Ve většině případů stačí 1 terapie pro každého ze sourozenců, která uvolní emocionální napětí na dost dlouhou dobu a vztahy se vyladí.
Přeji hezký den.
Jana
Usměvavé rodičovství?
Jde to vůbec? Jde to, když jste třeba single táta a máte miliardu povinností, plateb a vlastní koníčky? Nebo na 120% vytížená maminka, jejíž muž je víc než doma, v zaměstnání?
Jak vyřešit spory dětí? Jak vyhladit nesoulad mezi dětmi? Jak vyslyšet a pochopit každého ze 4 dětí?
Nadlidský úkol pro nejednoho z nás! 5 bodů, které se chystám zmínit by mohly zafungovat alespoň tak, že zkusíte něco nového a možná se setkáte s úsměvem dítěte, a to zase rozesměje vás 🙂
Kamarádka Míša se mi zmínila o tom, jak se snaží každé ráno probudit děti s úsměvem. Věta: “Vstávej miláčku, dnes je krásný den.” prý dělá zázraky. Je k tomu zapotřebí, se jen přemluvit uvnitř své hlavy, že to dnes zkusím.
Sama chodím spát dost pozdě, takže ranní vstávání jsou učiněná muka. Ale vždy, když si vzpomenu na Míšu a její sluníčkový den, který začíná v 6:00, musím se sama pousmát. V hlavě mi zní: “Ano, dnes to dám!” A víte co? Ono to fakt funguje. Najednou je všechno příjemnější.
Děti vnímají naší náladu. A podle ní se ladí. Když se popereme s vlastními myšlenkami a naladíme se na pohodu, pak je vysoká pravděpodobnost, že ráno vás všech bude příjemnější.
Ještě větší radost nastane, když probudíte každého zvlášť. Nebo, když to připomenete každému zvlášť. Není nad pocit osobní důležitosti a výjimečnosti 🙂
Rada č. 1: Vylaďte se na krásný den miláčci.
Popírání pocitů – Bože, jak často tvrdíme dítěti pravý opak toho, co děti cítí. Když dítě řekne: “Nesnáším čtení, je to moc dlouhé.” zpravidla zareagujeme buďto pozitivně: “Ale jsi přece dobrý čtenář! Zas tak dlouhé to není!” nebo negativně z pozice autority: “Nekecej a čti!” Obojí nevede k valným výsledkům. Spíš prohloubíme nechuť ke čtení.
Takže co s tím? Zkuste pocity dítěte popsat. Třeba takto: “Mám pocit, že se Ti něco na tom příběhu nelíbí”…dítě se může rozpovídat. Zkuste následovat jeho tendence, např. změnit knihu…
Rada č. 2 Místo popírání pocitů, zkuste pocity popsat.
Kritiky a dobře míněné rady – tendence našich rodičů. Možná né těch vašich, ale jako bych slyšela moje rodiče 🙂 Udělala jsem chybu a ještě jsem se dozvěděla, že to tedy všichni ví, a že to snad není normální! Snažila jsem se, udělala chybu a nikdo neviděl mojí snahu, jen ty chyby.
Jaká to byla bezmoc, zoufalost a smutek, si už nepamatuji, ale jakou práci mi teď dává změnit u sebe ty plně zautomatizované fráze mých rodičů, to vím velmi dobře! 🙂
V momentě, kdy jsem nevyspalá nevyladěná nebo nepozorná, mi hned naskakuje to, co jsem tak často slýchávala. Vědomý rodič potřebuje spát 🙂
Co na místo rady nebo kritiky? Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem Ou, Hmmm, Uf!
Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu:
Dítě: “Ztratila jsem knížku!”
Rodič nevědomý řekne asi toto: “To si nemůžeš dát pozor?! Už zase? Jdi a hledej!”
A jak zareagujete vy? No přece: “Ajaj. Tak co s tím?”
Dáte dítěti prostor k nápravě situace, nevezmete mu pocit sebeúcty a ono nebude mít doživotní pocit, že je samo jediné, které chybuje a všichni ostatní jsou lepší, případně z něj neuděláte nepříjemného kritika.
Rada č. 3. Místo kritiky a rady Přijměte jejich pocity slovem nebo citoslovcem
Vysvětlování a zdůvodňování
“Musíš udělat to a to, protože prostě musíš! Všichni něco musíme! Je to tvoje povinnost!” Plytkost střídá despotismus a naopak. Cítíte to?
Jako příklad si můžeme uvést rozhovor dítěte s rodičem.
Rodič: ”Honem, vezmi si věci, ať můžeš/me jít na trénink!“
Dítě: “Už jsem!”
Rodič: “Ne! Nejsi, jen tady sedíš! Zase přijdeme pozdě. Jako vždycky!”
Znáte to? A přitom by stačilo, jen se na moment zastavit. Na malý okamžik si představit, že sami nemáte asi rádi, když se s vámi jedná takhle…
A co na místo toho? Dejte dítěti v představě to, co nemůže dostat v realitě.
Jak by tedy mohla vypadat odpověď? Co říkáte tomuhle? “ To vypadá, že se ti na trénink vůbec nechce a nejraději bys zůstala doma.”
Lepší, že? 🙂
Přiznávám, že občas použiji strategii, kdy souhlasím s tím, aby dítě na trénink nešlo, ale musí se samo omluvit. Tzn. Já jej doprovodím na místo a dítě se jen samo omluví, poté můžeme společně odejít… A protože to už není tak snadné, většinou si to dítě rozmyslí a na trénink raději jde.
Rada č. 4: Umožněte dítěti v představě to, co nemůže mít v realitě.
Nepřijatelné chování dětí a následná ignorace jejich pocitů
Děti v akci, která je nám nepříjemná? Rvačky, boje, nadávky? Zakročit s ještě větším řevem, než vydávají samotné děti může spoustu lidem připadat normální. Stejně tak jako to neřešit. Obojí Ignorovat ale pocity dítěte, znamená ignorovat dítě. Znamená to nezájem o jeho svět, o jeho prožívání. Znamená to malou katastrofu ve vývoji vašich miláčků. Uvedeme si opět případ, kdy se dvě děti se o něco rvou…
Jak zareaguje autoritativní rodič?? Asi takto: “Okamžitě toho nech! Nech jí a vrať jí to! (Řev)
A jak zareagujete vy, jako vědomý rodič? Ano! Správně tušíte – popíšete pocity dítěte a bude vysvětlovat. Co říkáte této reakci?
“Tome, vidím, jak moc chceš ty pastelky zpátky. (bitka o pastelky)
Doplníme o vysvětlení dle vašeho uvážení:
→ je výhodné se rozdělit o své věci, protože až ty budeš potřebovat, tak se také rozdělí a to, co bude mít.
→ teď je řada na Adélce, až bude tolik hodin, tak se prostřídáte… (ukázet na hodinách čas, který je určený pro jedno a poté pro druhé dítě)
→ v pravidlech máme – chováme se k sobě slušně! Jestli něco chceš, slušně o to požádej! (pokud máte pravidla)
O pravidlech budeme brzy psát, zjednodušují totiž život 🙂
Rada č. 5: Místo ignorace pocitů akceptujte jejich pocity a přitom zamezte nepřijatelnému chování.
Pokud si nevíte rady, co s vašimi miláčky. Pokud jejich boje nekončí, nebo pokud mají jakékoliv bolesti a jste z toho už vyčerpaní. Pokud chcete něco změnit, ale nevíte jak, obraťte se na naší poradnu.
Ráda Vám pomohu online, telefonicky i osobně.
Pro rychlý přístup ke službám týkající se dětí, klikněte na tento odkaz: http://poradna-ricany.cz/deti/
V minulém článku Jak na to, aby se dětí rády učily? jsme se zabývali základními prvky motivace dětí k učení. Dnes v tom budeme pokračovat a nejenže prohloubíme své znalosti, ale pevně věřím, že se dozvíte nové informace, které se učení týkají.
Je jasné, že máte mnoho práce. Pravděpodobně jste zaměstnaní, máte domov, o který se musíte starat, mnoho času věnujete péči o tělo – zajistit jídlo, sport, komunikaci s lidmi, relaxaci… To všechno zabere spoustu času.
Aby se vše stíhalo je fajn, když si mezitím, co děti dělají domácí úkoly stihnete něco zařídit nebo udělat. Jenže…
Jenže když jsem dítě a dělat něco, co se mi fakt dělat nechce a ještě k tomu sám, je ta největší otrava a nuda a je to zkrátka nejhůř! Proto…
Proto je dobré učit se s dítětem a nenechat to jen na něm. To znamená učit se a nechtít dělat něco jiného. Zájem o učení dítěte se vzbudí především vaším zájmem.
Znáte ale případ, kdy řeknete: “Broučku, pojď si zopakovat slovíčka.” A
slyšíte: “A prooč? Mně se nechce… mně to nebaví… až za chvíli…”
Tyto nebo jiné podobné věty asi zná většina z nás. Děti jsou znechucené a nemají tu správnou motivaci. Neučí se totiž proto, že samy chtějí, ale jen aby uspokojily své okolí nebo se vyhnuly trestu při neúspěchu.
Kdykoliv něco děláte, máte k tomu nějaký důvod – něco, co vás pohání vpřed, něco, co vás nutí, abyste zdárně dokončil danou činnost. Chodíme do práce, protože nás to baví a vnitřně naplňuje, také proto, abychom uživili rodinu. Pravidelně sportujeme, abychom byli fit. Učíme se třeba jazyky, abychom se ve světě domluvili.
Naopak, když děláme něco z donucení, většinou nás to nebaví. nebaví nás to proto, že vnitřně sami nechceme. U dětí je to stejné. Pokud jim chybí motivace, učení je brzy přestane bavit.
Prvňáček, který se těší do školy a je plný očekávání po prvních neúspěších, nebo špatné známce brzy ztrácí chuť do práce. A proč? Špatná známka by přece měla být tou motivací k tomu něco zlepšit… A namísto toho přichází stagnace, nechuť se učit a vzniká tak zacyklený kruh. Špatná známka, nechuť se učit, ještě horší známka, nenávist k předmětu nebo učiteli.
Co s tím?
Udělejte si chvilku a zapátrejte, co dítěti přesně vadí. Nadhoďte během hovoru výše uvedené možnosti jako udici, na kterou se možná chytí a vy víte, co je možné změnit.
Chcete-li se vyhnout neúspěchu, pak dítě za jeho názory nekritizujte. Kritika a výčitky, jak dobře víme, ničemu nepomohou, naopak mohou problém prohloubit, a veškerá snaha o změnu je marná.
Pravda nebo lež? Pravda! Děti jsou od přírody hravé. Vždyť my jsme také byli nebo stále ještě jsme 🙂
Hravou formou se dá naučit cokoliv. Canva.com, Pinterest, Google – žijeme ve světě sdílené online inspirace. Děkujeme internetový světě 🙂
Severské národy, které jsou v současnosti na špičce vzdělávání, dlouhý čas věnují vysvětlování toho, proč je co důležité. jaký to má smysl. Formou brainstormingu hledají odpovědi na otázky typu proč. Hledají svá protože. Protože to má smysl. A když teorie nestačí, pak je potřeba prakticky vysvětlit, proč je třeba dobré znát převody jednotek v matematice. Když do buchty nalijeme 100 ml v domnění, že je to 1 dl,pak se pravděpodobně nenajíme…
Nejsme naprogramované stroje, které pouze vykonávají určitou činnost a dál o ní nepřemýšlejí. Ukažte svým dětem, kdy, kdy nebo jak v budoucnu své znalosti využijí.
Velmi dobře si pamatuji na jednoho malého klienta, který školu nesnášel a chtěl mít svou farmu. Dlouze jsme se povídali o tom, jaké investice je třeba mít do nákupu strojů a jak je důležité věnovat se otázce peněz, které je potřeba neustále a různě počítat. V představě jeho budoucí kariéry jsme využili všech předmětů, které se potřebuje naučit pro to, aby prosperoval. Přestal klást odpor a nastala úleva.
Také jste rádi, když se vám něco podaří? Proto bychom se měli podporovat a všímat si toho, co dětem jde. Pochvala vyvolá pocit uspokojení. Cítíme se úspěšně a díky tomu se zvyšuje naše vnitřní motivace.
Zkuste si všímat maličkostí, ve kterých se dítě zlepšuje, poukazujte na jeho silné stránky, povzbuzujte ho, že to zvládne a dokáže, aby si začalo věřit. Postupujte v učení po malých krůčcích a nechtějte to uspěchat. Všechno má svůj čas a tlak plodí stres a ve stresu se nejde učit, fakt ne, vždyť to všichni víme. Výsledkem bude, že se dítě bude samo snažit a bude mít chuť se dále zlepšovat.
A jeho úspěchy mu připomínejte. Vždyť je úžasné, že se narodilo a neumělo ani chodit ani mluvit a teď už dokonce umí sčítat 🙂
Přátelská atmosféra a ochota pomoci, kdykoliv to dítě potřebuje má na výsledky obrovský vliv. Nepřináší jen klid pro práci, tudíž vyšší soustředění, tudíž lepší známky, ale má dopad na tvorbu vztahů, které jsou stejně důležité jako znalosti a zručnost.
My dospělí jsme pro děti vzorem. Děti nás kopírují a tak, jak se chováme my, tak se pravděpodobně budou chovat i naše děti. Pokud je budeme trestat, musíme počítat s tím, že se nám dostane spravedlivé odplaty 🙂
Osobní příklad je stejně důležitý jako správné sčítání a odčítání. Je to důležité pro vztahy, spolupráci a spokojenost ve společnosti.
Psát úkol na žehlícím prkně není pro získání správných učebních návyků tím nejlepším místem.
Mít svůj pracovní kout, kde mám své školní pomůcky, dobrou židli a vhodné osvětlení přirozeně napomáhá snazšímu učení. Stejně tak dostatek encyklopedií, literatury a v dnešní době nezbytnému PC.
(Teorie v tomto případě u nás nefunguje tak, jak ji zde popisuji, protože, děti shledaly, že ideální místo pro učení je jídelní stůl, ale je to asi přirozené mladšímu školnímu věku :-))
Odměna za každou věc, která se povede, může vést k nezdravé závislosti na odměnách, které se v čase mohou vymknout kontrole. Slíbíte jednou, musíte i podruhé… A také se může stát, že časem vám dítě za bonbon už nebude chtít pracovat a bude chtít víc a víc 🙂
Tresty a odměny zpravidla fungují jen chvíli. Učit se pro odměnu nebo proto, aby se dítě vyhlo trestu, způsobuje že se vytrácí vnitřní motivace, dítě se víc, než na učení soustředí na odměnu.
Odměňujte pochvalou a povzbuzením k další práci. Je to levné a velmi účinné 🙂
Držím pěsti a přeji štěstí.
Zavřete oči a představte si velké písmeno “X”
Hurrrrá! Právě propojujete své mozkové hemisféry.
Tento univerzální cvik je vhodný pro děti od předškolního věku až po dospělé.
Funguje vždy, když se cítíte zablokování. Nadšení se potom drží od počátku až do konce. Mozek je stimulován k vyšším výkonům a vrátí chuť do práce 🙂
Ale zpátky k tématu… Jak na to, aby se děti rády učily.
Je třeba si uvědomit, že úspěchu dosáhnete, když dítě podporujete v úspěchu. v tom, co mu jde a nenutíte ho překročit hranice jeho možností.
Proces učení je založen na úspěchu = chválit, oceňovat, podávat zpětnou vazbu a všímat si pokroků.
Je lepší používat takové výrazy, které vyvolají pozitivní myšlenky, které posilují, protože se tím předchází vypnutí mozku.
V momentě, kdy se dítě snaží a nejde to, nebo se již přestalo snažit, protože je rozrušené neúspěchem, pak se z rodičů mnohdy stávají naštvaní nebo otrávení, panovační či trestající zlobři. Myslí to dobře, ale jednají drsně. Jistě mi dáte za pravdu, že pod takovým tlakem se prostě učit nedá. Rodič volá po splnění úkolů a dítě za každou cenu nechce? Znáte to? Odsouvání domácích úkolů až na poslední chvíli… Nervozita rodiče stoupá, otupělost vnímání dítěte také. Čím větší tlak, tím větší protitlak… Téměř jakoby pak dítě neslyšelo, co po něm rodič chce. A splnit rozkaz, znamená největší otravu na světě 🙂 Co s tím?
Je dobré, když děti nemusí vypracovávat své domácí úkoly ihned po skončení školy. Lezení, skákání, křik, to vše uvolňuje ventilovat nahromaděnou energii. Skvělými uvolňovacími aktivitami jsou sport a umění. Před tím, než se dítě po skončení školy tedy vrhne znovu do učení, je dobré nechat ho se uvolnit.
Velmi pomáhá, když dítěti dovolíte dělat chyby a nesnažíte se ho korigovat za každou cenu. Odmítání nedostatků a netolerance k chybám nedostatky a chyby totiž posiluje. Vniká totiž strach z toho udělat chybu, stres z nespokojenosti rodiče, řevu nebo výčitek. Pod vlivem stresu a strachu mozek přestává fungovat naplno a veškerá pozornost se zaměřuje na obhájení sebe sama a potvrzení toho, že dítě není tak špatné, jak ho rodič vidí. A také vzniká odpor k rodiči, který tlačí na výkon nebo na výsledek.
Přirozené všem je, že jsou dobří v tom, co dělají rádi 🙂 Proto se vyplatí podporovat děti v tom, co jim přirozeně jde nebo směr, který si sami zvolily.
Mezi námi – nedokážu si představit, že by existoval někdo, kdo by mne donutil studovat třeba statistiku nebo finanční matematiku. Raději nežít, než se zabývat něčím, co mě nezajímá, mám k tomu odpor a vím, že by mne to nikdy nebavilo…
Takhle to asi s určitým odvětvím vnímáme všichni. Někdo nesnáší malování, jiný matematiku, někomu dělá problém čeština. Je mnohem lepší věnovat více pozornosti a následně vynikat v tom, co nás baví a co nám jde, než chtít samé jedničky ze všech předmětů.
Ale co s tím, když určité předměty dítě absolvovat musí?
Na základní škole musíme absolvovat základy všeho a je jasné, že motivovat dítě k učení je někdy velmi těžké. Klíčem ke správné motivaci je komunikace. Proto si hodně se svým školákem povídejte a určitě přijdete na to, jak mu učení zpříjemnit a naučit ho, že učení nemusí být nutně jen mučení, ale může to být i zábava.
Čtěte dítěti, dělejte s ním domácí úkoly, ptejte se ho na to, co se ve škole naučilo.
Nepřikládejte známkám příliš důležitosti. Známka má být pouze orientačním ukazatelem toho, jak dítě zvládá zadané úkoly a také má poukázat na případné nedostatky, které je třeba odstranit. Počítejte také s tím, že jinak známkuje frustrovaný učitel a a jinak dobře naladěný učitel…
Pozor, aby vaše snaha motivovat dítě nebyla přehnaná. Stanovte si společně reálné cíle, jenž odpovídají schopnostem dítěte, a vysvětlete mu, co od něj očekáváte. Pokud budete mít nerealistická očekávání, povede to pouze k opakovaným selhání dítěte, což se může negativně podepsat na jeho sebevědomí.
Vždy se snažte vyzdvihnout to, co už umí, chvalte ho a svojí pozornost zaměřte na jeho silné stránky, které rozvíjejte nejvíce.
Podporujte dítě v tom, co ho baví, oceňujte jeho úspěchy a pomáhejte mu překonávat obtíže v tom, co mu zas až tak nejde.
Ukažte svému potomkovi, že se na vás může vždy spolehnout, a to i tehdy, když zrovna nebude mít svůj den a nebude se mu ve škole dařit.
Odměnou vám bude spokojené a usměvavé dítě, které bude věřit, že to s ním myslíte dobře.